Sklenky – rozmýšľam, prečo taký názov? Kvôli farbe? Ale tú tieto skoré jabĺčka veľmi rýchlo menia od zelenej cez bielo-zelenú až po žltobielu. A či kvôli zvláštnemu práskavému zvuku, ktorý vzniká, keď zahryznete do tenkej napnutej šupky? Jabĺčko prekvapí kyslastou chuťou (občas aj poriadne kyslou) a šťavou, ktorá prská na všetky strany. Dnes, keď obchody ponúkajú množstvo dovozového ovocia počas celého roka, už nie sú sklenky príliš vítané, ale v čase môjho detstva to boli prvé jabĺčka, ktoré sa v novej sezóne objavili, a preto bol o ne záujem.
Sklenky – doniesla som si zopár z račianskej minitržnice a práve ich vyberám z košíka. Privoniam k tomu najzrelšiemu jabĺčku a moja myseľ sa v tú samú chvíľu rozbehne jedným jediným smerom...sme s bratom u starých rodičov na prázdninách. Je ráno a ja počujem na dvore najprv štekot psa a potom hlas starého otca. Vždy sa búrlivo zdravia, keď sa ráno stretnú. Bobi vie, že ho starý otec pustí z reťaze a dovolí mu pobehať si po dvore aj celej záhrade, a tak kňučí a šteká od radosti, vyskakuje okolo svojho pána a on sa mu s radosťou prihovára. Vstávam z postele a idem do kuchyne. Víta ma často rovnaká vôňa – stará mama práve uvarila meltovú kávu, na stole rozvoniava čerstvý chlieb, v širokej rajnici na sporáku sa varí mlieko a na okraji sporáka sa pomaly pečie moja najlepšia pochúťka – tri -štyri sklenky. Stará mama ich občas pregúľa na iné miesto aj dosiaľ neopečenú stranu a keď sú práve akurát, položí ich na stôl predo mňa. Nepoznám lepšiu rannú pochúťku – niekedy sme si ich s bratom trošku „postrašili“ škoricovým cukrom alebo tenulinkou nitkou medu... dobrota!
Jabĺčka v starorodičovskom dome mali miesto po celý rok. Pravda, sklenky kraľovali len nakrátko, ale v tej najrôznejšej podobe – v kompóte, žemľovke, koláčoch... v sobotu podvečer zvykla stará mama piecť štrúdľu – vlastne najprv ťahať – fascinovalo ma, ako sa dá taká neveľká hrudka cesta roztiahnuť v skoro priesvitnej vrstvičke po veľkom kuchynskom stole. Poukladali sme na ňu tenké plátky jabĺk, posypali makom, cukrom, hrozienkami, škoricou a zavinuli. Už to veľakrát neboli sklenky, ale iné letné jabĺčka – stará mama ich aj volala štrúdľovky. Chutili výborne a mne sa páčili aj vzhľadom. Ako by bol na ne zručný maliar pomaľoval tenušké červené čiarky.
Nachystať dostatok jablčných lupienkov do štrúdle, to nebola krátka práca. Jasné, že sme starej mame pomáhali a pri tej práci sa dalo o všeličom rozprávať. Stará mama spomínala na svoje dievčenské roky vo Viedni, kde slúžila najprv ako pestúnka pri deťoch a potom ako druhá kuchárka u jednej bohatej rodiny. Pani bola zo Slovenska a aj slúžky si brala len zo Slovenska. Ale rozprávala sa s nimi väčšinou po nemecky, vraj len keď ich hrešila, vtedy prekĺzla do slovenčiny – a poriadne drsnej. My s bratom sme rozprávali príhody zo školy a ja aj obsahy z prečítaných kníh. Niekedy sme si pospevovali alebo nám stará mama rozprávala rozprávky – vedela ich zopár aj o zlatých alebo ináč zázračných jabĺčkach. Napríklad O jabloňovej panne alebo O vtákovi Ohnivákovi...
Popadané jabĺčka mali rôzny osud – jedny stará mama krájala a dávala sušiť, iné skončili v sude, kde starý otec pripravoval základ pre kalvados. No a v jeseni sa oberali jabĺčka na zimné uskladnenie. Boli rôznych sort a postupne sme si na nich potom počas celej zimy pochutnávali.
Mám aj iné spomienky na jablká – napríklad jedna letná študentská brigáda. Boli vtedy povinné, ale mne to príliš nevadilo. Hlavná vec, že sme boli dobrá partia. Upravovali – meliorovali sme potok neďaleko Chtelnice. Cesta k nemu trvala asi pol hodinu a hlavne popoludní v horúčavách nebola príjemná. Popri ceste, po ktorej sme chodili, rástli jablone. Jasné, že sme sa hostili na ich jablkách, aj keď boli ešte poriadne kyslé. Priznám sa, že po brigáde mi dobre dlho trvalo, kým som sa zase zahryzla do nejakého jablka. Myslím, že to bolo opäť až u starej mamy.
Alebo iná príhoda – v letnom medzinárodnom tábore som dostala na starosť Holanďanov. Neboli zvyknutí na turistiku pod stanmi a varenie jedál v kotlíkoch, ale stanovať chceli. Boli to iba tri dni, čo sme mali ináč v trojtýždňovom tábore takúto „zábavku“, možno preto si ju nechceli nechať ujsť. Najprv som ich učila stavať stany, potom pripraviť a rozložiť oheň a potom aj variť. Čuduj sa svete, varili sme v kotlíku aj jablčné pyré, lebo si ho veľmi priali. Ale chutnal im aj pravý kotlíkový guľáš, čo najprv – nepoznané – odmietali.
Mohla by som pokračovať – spomienky sú ako vôňa jabĺk – stačí jedno a vieš, že je tu. Napríklad dovolenka v Piešťanoch pred sedemnástimi rokmi. Boli sme tam aj s dcérou a jej dvomi deťmi. Maličký sotva poldruharočný vnuk si tam na kúpalisku veľmi obľúbil palacinky s podusenými jabĺčkami. V čase obeda zjedol dve a po chvíli už spokojne spinkal pod slnečníkom na ležadle. Nevadil mu živý ruch okolo, spal ako dudok...
Jedli ste už jablko v župane? Bola som na jednej oslave, kde ich podávali ako múčnik – je to výborná pochúťka. Ja robievam inú – pripravím orechovú plnku, vykrojím z malých jabĺk jadrovník, vložím plnku a dám piecť plnené jabĺčka do rúry. Ešte navrch šľahačka alebo tuhý sladký sneh, dve – tri čiaročky tekutej čokolády a – mňam... Alebo taký obrátený jablkový koláč...mám pokračovať ?
Skutočne, je veľa možností, ako využiť toto ovocie v kuchárskom umení – od jedál pre malé detičky až po hotové cukrárske zázraky. Ale niekedy, možno aj väčšinou, stačí len tak zobrať dozreté jabĺčko do rúk – najprv sa pokochať jeho jedinečnou krásou, privoňať a potom schuti doň zahryznúť.
Jabĺčka, napadá ma toľko rôznych príhod, ale aj bežných skúseností s nimi. Ako len chutili, jemne postrúhané, mojim dcérkam a omnoho neskôr malým vnučkám a potom vnúčikom. Koľkokrát som ich čistila a potom krájala do kompótu či koláča. Ale boli nám modelom aj na hodinách výtvarnej výchovy v téme „kresba a maľba prírodnin“...
Jabĺčka, jablká – širokánska téma. Jablko poznania? Jablko sváru? Jabĺčko z lásky – podľa ľudových piesní, ale aj otrávené jablko pre Snehulienku... V slovníku račianskeho nárečia čítam toľko rôznych názvov pre odrody tohto ovocia. A iste platí obdobná skúsenosť aj pre iné nárečia. Napadá mi vzápätí iste najčarovnejšia pasáž z Hviezdoslavovho eposu Ežo Vlkolínsky, kde si malý Benko pýta jabĺčko od svojej prísnej starej mamy. Nielenže ho dostane, ale získa si aj jej lásku... Literatúra, výtvarné diela ... koľko je v nich jabĺčok?
To jedno - celkom konkrétne - držím v ruke. Jabĺčko spomínania ... Niekedy má chvíľa v sebe zázračnú moc ...
Ilustračné fotky – z fotoarchívu Ľ. Havloviča
Komentáre
Moc se mi to líbí, Dobroslavo.
Já jsem tam totižto přespával. Na seně. A kdo někdy spal na seně, tak ví, vočem mluvím.
Chvíli to trvá.
Mno, a šli jsme do zahrady. Neboť babička, někdy, když jsem byl na půdě, slíbila dědovi štrůdl na příští den. Von ho miloval.
Děda žebřík, protože byl velkej, já bych ho neunesl, teda žebřík ani dědu se žebříkem, ani bez něj, byl jsem poměrně mlád, frekventant mateřský školy v rozpuku, jak se někdy říkává. Ale už mě dostali, jsem měl jít do školy. Sice nevím proč, psát a číst jsem uměl.Za mně to bylo tak, každej musel do školy. Aby byl chytrej, i Cikáni museli do práce, s vostatníma asociálama a dizidentáma, protože jinak by byli příživníci. Teď už ani nikdo neví co toje , bejt příživník. De jure je zrušený. Ani se nedivím. A se to přísně kontrolovalo Veřejnými příslušníky bespečnostě.
Takže jsem natrhal jablíčka, děda mi držel žebřík, abych se nedolámal a von by zůstal bez štrůdlu a bylo. Voněli taky pěkně, ale babkin štrůdl voněl líp.
Tak pouze tolik. V krátkosti na thému jablka, coby dužnaté, a šťávou překypující plody jabloní.
Ahoj:-))))A pěkný, úspěšný den přeji.
Som rada, Mito, že sa moje rozprávanie
A starej mamina štrúdľa? Vidíš, už by som zase spomínala...
Ďakujem za pekné spomínanie - aj prianie - potešili ma.
Aj ja prajem pekné dni - vraj čoraz letnejšie a opäť slnečné.
Dobroslavo, jsi moc fajn, vzdělaná, rozhleděná ženská,
Víš, prošel jsem si velice strastiplnou cestu, asi by mi to nikdo neuvěřil. Mučili mně, dělali na mně pokusy, ale jsem vždycky vyhrál. Víš čím? Že jsem mněl na co vspomínat. Moc si Tě vážím i jsem na vážkách, že tykám, není to neúcta. My jsme si vždycky tykali i v armádě. na tom nic není.Jde o hodnotu člověka.
S těma jablkáma to dopadlo, štrůdl byl vydařenej, děda po akčním dopoledni unavenej, šel promyslet strategii na vodpoledne, já jsem byl napůl v Praze.Udělal jsem si totižto luk se třema šípama se speciálním hrotem z vyhozený litinový trouby.
Na tom není nic špatnýho, kdyby se to neklo. Kleklo to na tom, že jsem ho chtěl vyskoušet na babičkinejch slepicích, aby nenastala nějaká škoda. Potud OaK OR.
Jenže babička byla v kurníku, aniž by to oznámila na služební nástěnce. A tak se stalo to, že jsem se sice netrfil, ale babička měla traumu. A měl jsem ject domu, do Prahy. Zase. Kdyby nebylo legionáře dědy, tak bych asi fakt musel. S tou to fláklo, vajíčka pomlácený, nervy, a to, prosím pěkně, jsem se netrefil vo dobrejch pět cenťáků.
Dobroslavo, jsi moc fajn, vzdělaná, rozhleděná ženská,
Víš, prošel jsem si velice strastiplnou cestu, asi by mi to nikdo neuvěřil. Mučili mně, dělali na mně pokusy, ale jsem vždycky vyhrál. Víš čím? Že jsem mněl na co vspomínat. Moc si Tě vážím i jsem na vážkách, že tykám, není to neúcta. My jsme si vždycky tykali i v armádě. na tom nic není.Jde o hodnotu člověka.
S těma jablkáma to dopadlo, štrůdl byl vydařenej, děda po akčním dopoledni unavenej, šel promyslet strategii na vodpoledne, já jsem byl napůl v Praze.Udělal jsem si totižto luk se třema šípama se speciálním hrotem z vyhozený litinový trouby.
Na tom není nic špatnýho, kdyby se to neklo. Kleklo to na tom, že jsem ho chtěl vyskoušet na babičkinejch slepicích, aby nenastala nějaká škoda. Potud OaK OR.
Jenže babička byla v kurníku, aniž by to oznámila na služební nástěnce. A tak se stalo to, že jsem se sice netrfil, ale babička měla traumu. A měl jsem ject domu, do Prahy. Zase. Kdyby nebylo legionáře dědy, tak bych asi fakt musel. S tou to fláklo, vajíčka pomlácený, nervy, a to, prosím pěkně, jsem se netrefil vo dobrejch pět cenťáků.
Mito, chlapčenské detstvo
Aspoň je na čo spomínať. No nie?
Prajem pekný deň.
Díky, Dobroslavo, heskej den i Tobě,já za to nemůžu.
Mně se ti přihodila taková peripetie, že v Brezně nad Hronom, ještě jako poručíkovi, nebo nadporučíkovi, vono to šlo dost zbrkle, jsme voslavovali Výročí SNP, protože jsem měl tu čest u pluku SNP. v červnu.
Mě Ti to tak jako problesklo, nebo co v pátek, na tabuli že pracovní sobota, tak já reku proč i né neděle, né?
Však útvar SNP, sobota neděle pracovní, né, kurňa.
Tak jsem to trošku jako dovopravil. Že oslavy SNP ráno započnou v osum nula nula nula nula, účast ve slavnostních uniformách, vyznamenání in natura.
Ráno Ti du, normálně do práce,teď vidím hordy vohozenejch soudruhů ve slavnostních uniformách, a bylo mi to jasný. Jestli nebudu ve slavnostním tak nás maj. Von v tom jel můj kolega topograf a prej i geodet. Sehnal křídu.Tak jsem se hned přes plot pakoval i s ním, kreténem,skoro jsme přišli pozdě na oslavy SNP! V červnu. Útvarovej komisař koukal jako kráva, si to ověřoval i na divizi, ale už mu to bylo hovno platný. Tam byla plná tribúna. Předseda národního vejboru,předseda vejboru bojovníků proti fašismu, největčí partizán místní, skrátka už se to nedalo zastavit. Z Bystrice televize.No to nešlo! Já jsem tušil, měl jsem jako něco předtuchu, že jsou to debili a bude z teho průser a vodseru to nakonec já.
Ale nestalo se. proběhlo to s dovysvětlením báječně , oslavy se potom konaly normálně ještě jednou, mně rychle na postgraduál do Brna, a Brezno žije, někteří ani netuší :-)))))
Dobroslavo, mám tě rád.
krásny článok,
Vasi, pozdravujem a